11. Reynci - Rodina

Co se nevešlo:

Suzanne Renaud - "zapomenutá kůrka chleba za starou skříní"

Z rozhovoru s Lucií Tučkovou, autorkou knihy o S. Renaud: Petrkov 13

Narodila se v Lyonu, ale ještě jako dítě se s rodiči stěhovala do Grenoblu. Už toto město a jeho kulturní život ji formovaly, ale na její vzdělávání a vývoj měla obrovský vliv především její maminka, která - a to tehdy ještě nebylo vůbec běžné - dceru podporovala ve studiu. Suzanne jako vůbec první ženská posluchačka absolvovala v Grenoblu vysokou školu, kde následně začala přednášet. Od dětství se také díky vlivu maminky, jejíž rodina byla muzikální, věnovala zpěvu a hře na piano. Její hudební a básnický talent byly vlastně nedělitelné a vyvíjely se souběžně.

Rodina byla poměrně dobře situovaná, takže Suzanne hodně cestovala. Její vzdělávání probíhalo tak, že třeba odjela v létě na dva měsíce do Anglie, aby si zlepšila znalosti angličtiny, ale také aby si pořídila nejnovější anglické knihy. Ani to nebylo tehdy úplně běžné.

...

Suzanne zprvu vůbec netušila, že Bohuslav je odněkud z vesnice! Neviděla ho jako venkovana, ale jako básníka, překladatele a výborného znalce francouzské literatury. A jeho skvělé vystupování, jemné způsoby a obrovský rozhled na ni zapůsobily. Samozřejmě nejdřív Bohuslava přijímala pouze jako vzácnou návštěvu z Československa, jako pána, který žádá o autorizaci k překladům jejích básní. A ona byla nesmírně potěšena, že sbírka z regionálního nakladatelství doputovala až někam do Československa.

Je zvláštní, že ani přesně nevíme, jak na ni Reynek narazil. Jsou dvě varianty - a jako pravděpodobnější se mi jeví ta, že sbírku poznal díky Josefu Florianovi, protože poměrně brzy poté, co vyšla ve Francii, na ni Florian upozorňoval. Na tom mě mimochodem zaujalo něco velmi typického pro Starou Říši. Ve stejnou dobu, tedy v červnu roku 1923, o sbírce, která o rok dříve vyšla v nákladu pouhých 300 kusů v kraji Vivarais, psaly pařížské literární revue a zároveň vyšel lístek s doporučením ve Staré Říši.

Z vaší knížky vysvítá, že Bohuslav musel Suzanne k sňatku trochu uhánět. Do vdávání se jí nechtělo?

Bylo to mnohem složitější, protože Suzanne se s Bohuslavem seznámila v době, kdy spokojeně učila na vysoké škole, svůj život v Grenoblu měla pevně usazený a zdálo se, že všechno běží tím nejlepším směrem. Vydala básnickou sbírku, na kterou měla dobré ohlasy, a měla pocit, že dál bude rozvíjet svůj talent.

Jenomže v té době jí nečekaně umírá maminka, což byl pro ni takový otřes, že jakoukoli životní změnu pak dlouho odmítala. V Grenoblu měla řadu nápadníků z dobře situovaných rodin, ale měla za sebou také několik vztahů, které vždycky skončily tragicky. Třeba její první milostný vztah s vojákem, jehož ošetřovala v lazaretu, kde za války pracovala, skončil tím, že po návratu na frontu padl. A takových tragických událostí následovalo několik. Pro Suzanne bylo tedy nesmírně těžké, rozhodnout se pro vztah, a navíc opustit rodnou Francii.

Po svatbě žili Reynkovi střídavě v Petrkově a v Grenoblu. Jak to prakticky probíhalo?

Na začátku úmluva zněla, že budou pobývat půl roku v Grenoblu a půl roku v Petrkově. Probíhalo to úplně normálně, nasedli na vlak a na tři přestupy byli tam a potom zase na tři přestupy jeli zpátky. Nejdřív nad tím Bohuslavovi rodiče dost pozvedali obočí, nemohli to pochopit, ale pro novomanžele to problém nebyl. Dokonce si dopřávali i chvíle tvůrčí samoty - když bylo Bohuslavovi už smutno po Petrkovu a Suzanne se ještě z Grenoblu nechtělo, jel o měsíc napřed, aby tvořil, a své ženě posílal krásné dopisy, v nichž popisoval, co nového namaloval nebo co zrovna překládá. Tenkrát to bylo asi šťastné období pro oba. A samozřejmě potom po narození obou synů, Daniela a Jiřího, s nimiž do Francie cestovat nepřestali.

Naopak těžké období nastalo hlavně po nástupu komunismu, kdy se Suzanne do Grenoblu už nikdy nepodívala. Jak to snášela?

Právě kvůli tomuto období po poslední návštěvě Francie jsem knihu začala psát. Chtěla jsem aspoň trochu pochopit, co tehdy prožívala. Z náznaků a ze střípků dopisů, které opatrně psala svým přátelům do Francie, je vidět, že se její každodenní život obrousil na to nejnutnější a že tyto těžké události - exil, vyloučenost rodiny, život v chudobě - v ní málem zardousily básnířku. Bála se, že už nikdy nic nenapíše. A skutečně skoro deset let nepsala.

Byla ke konci života na Vysočině nešťastná, nebo jí tento drsný kraj přece jen přirostl k srdci?

Svůj vztah k Petrkovu si určitě našla. Je pravda, že v zimních měsících byl dům skoro neobyvatelný, promrzlý a nepřívětivý, ale zároveň byl pro ni ochranným valem před okolním světem. To si uvědomovala už ve válečných letech. Milovala zdejší zahradu, staré stromy, květiny - a i když v padesátých letech pustla hlavně kvůli JZD, které statek zabralo a do Petrkova nasadilo chov dobytka, přece jen to byla Suzannina zahrada. Nedá se tedy říct, že by se v Petrkově cítila jen jako ve vyhnanství.

Hlavně díky Suzanne se stal Petrkov domovem rodiny Reynkových, místem, kde se setkávala se syny k dlouhým rozmluvám, kde se možná ke konci života více míjela se svým manželem, ale to neznamenalo, že by jejich vztah už vůbec nebyl vroucný. Musíme si uvědomit, že oba byli básníci, tudíž museli být nesmírně citliví vůči tomu, co se dělo kolem nich na statku. A mlčení bylo někdy jednodušší než mluvení. Petrkov byl ale zároveň místem, kam za Suzanne a Bohuslavem jezdily návštěvy, vzácní lidé, kteří sami vnímali, že Petrkov - slovy Dany Němcové - je sice život ve vyloučení, ale také svět výlučnosti.

Zdroj: Katolický týdeník, vydání: 2014/38 Papež František oddal dvacet párů, 16.9.2014, autor: Jan Paulas, http://www.katyd.cz/