1. Zrzavý- Vlakové nádraží

Co se nevešlo:

Josef Šupich

Josef Šupich se narodil roku 1. dubna 1842 ve Dvoře Králové. Jako nadaný a schopný člověk se projevil již na studiích stavebního inženýrství v Praze, kde se pravděpodobně stal oblíbeným žákem nikoho menšího než Josefa Zítka. Ten se svého žáka nejspíš ujal a po krátké spolupráci mu nabídl práci ve své firmě Mladý stavitel tak v rámci praxe stál u zrodu mnoha významných pražských budov a snad pomáhal i v první fázi výstavby Národního divadla. Josefu Šupichovi se tak od počátku profesní kariéry otevřela brána k elitě stavitelského oboru. Zítek však nezůstal u takové pomoci. Když se Šupich "zaučil" a osvědčil, Zítek mu ponechal některé své zakázky, zaručil se za něj u peněžního ústavu a stál tak u vzniku vlastní Šupichovy firmy v Německém Brodě.

Dá se předpokládat, že Josef Šupich přichází do Německého Brodu někdy koncem šedesátých let devatenáctého století, nejspíš 1868. V malém městě uprostřed Českomoravské vrchoviny právě v této době probíhá výstavba Severozápadní dráhy (Vídeň-Liberec), což je pro mladého stavitele výborná šance se samostatně realizovat. Navíc je zde ještě jeden nemalý a zároveň prostý důvod, který Josefa v Brodě držel - našel si zde manželku Marii (narozena 5. srpna 1849). Marie byla dcerou místního statkáře a sládka Václava Slavíka a jeho ženy Notburgy. Oddáni byli počátkem roku 1870 a záhy se jim narodil první syn Prokop (19.12. 1870). Druhý syn, Josef, se narodil 20. února 1872.

První velká výzva pro Šupichovo stavitelské umění ukázat své kvality regionální honoraci i obyčejnému lidu přišla roku 1873. Nešlo paradoxně o žádný dům, ale o realizaci návrhu Antonína Wiehla v podobě téměř šestnáctimetrové mohyly na památku Jana Žižky z Trocnova na (předpokládaném) místě jeho úmrtí na Žižkově poli u Přibyslavi. Cena stavby byla 6700 zl a zaplacená Pražským Sokolem. Vzhledem k důležitosti a prestiži, jaké se české historii a husitství obzvlášť v této době plné soupeření s Němci, nacionalismu a celkově posilování významu české identity a státnosti přikládalo, to byl pro Šupicha úkol nadmíru významný. Není proto divu, že odhalení Žižkovy mohyly v září roku 1874 se stalo velkou českou národní manifestací, kdy z Německého Brodu do Přibyslavi šel dlouhý zástup spolků (jen Sokolů bylo 50 jednotek), městských i okresních zástupců i obyčejných lidí.

Josef Šupich nebyl jediným stavitelem v Německém Brodě a moc dobře věděl, že má-li být úspěšný, musí nabízet nejkvalitnější službu a zároveň nejlepší cenu. V dubnu 1876 žádá město o povolení stavby pily na pozemku, který o více jak rok dříve koupil. Parní pila byla poměrně malá, výrobní hala obsahovala dvě pily (stavební plán však ukazuje, že jen jedna byla okružní) poháněné transmisní hřídelí procházející celou místností ze strojovny s parním strojem na dřevo, konkrétněji na piliny z řezby. Pro parostroje typický bílý kouř byl zároveň odváděn vysokým komínem posazeným vedle pily. Zde stabilně pracovalo kolem dvaceti až třiceti zaměstnanců a samozřejmě několik učňůa dřevo bylo kupováno od města.

Poblíž parní pily v Nádražní ulici si její majitel o pět let později staví vlastní vilu, č. p. 108 Dolní předměstí, sloužící jednak jako byt pro svou rodinu, ale i jako kancelář své firmy. Šedá jednopatrová obdélníková budova je opravdu výstavním kouskem ve stylech Šupichovi (Zítkovi) nejbližším - přísnému historizmu a neorenesance. Vchod je atypicky z druhé strany, aby nerušil pohled z ulice na průčelí, které nese prvky antického chrámu. Dokladem Šupichovi vzdělanosti a noblesy jsou dekorované nápisy mezi střechou a svrchními okny "VITA AD ARTEM" "ARTE AD VITAM", v čemž se zároveň skrývá i stavitelovo celoživotní filozofie. Uprostřed ve štítě je stylizováno datum výstavby 1881, iniciály JMŠ (Josef Marie Šupich) a typické potřeby stavaře - kružítko, trojúhelník a pravítko.

POLITIK

Zlomovým rokem pro Josefa Šupicha jako měšťana i podnikatele je bezesporu 1880, kdy se koncem tohoto roku se Josef Šupich dostává do obecního zastupitelstva, dokonce je následně zvolen i radním a je tomu stejně i po dalších dvacet let. Nechá se zvolit do místní školní rady, výboru městské spořitelny, ale především (pro něj) vysoce důležitého odboru stavebního. Josef Šupich se tak mohl s velkým předstihem rozhodnout, zda do výběrového řízení půjde a náležitě se na něj připravit. Stával se z něj mocný muž. Bylo by však mylné si myslet, že svoji pozici předsedy stavebního odboru zneužíval. Josef Šupich byl stavitelem par excelence, který důvěru voličů i klientů získal díky nezměrné snaze o rozvoj města a perfekcionalizmu, ne díky své hamižnosti. Dokázal proto s ostatními členy stavebního odboru objektivně posoudit každý návrh a zastupitelstvu předložit s doporučením ten nejlepší.

CIHELNA

V březnu roku 1883 se téměř čtyřicetiletý stavitel zasloužil o zavedení nových městských pozemkových knih. Dokázal přesvědčit zastupitele o nezbytnosti investice (200 zl.) do přesnější evidence nemovitostí, především samotných městských, které prý zdaleka nejsou ve vložkách zapsány všechny. Tento prozíravý krok měl ale pro Šupicha i význam ryze osobní. Plánoval si postavit cihelnu, protože její vlastnictví má pro člověka živícího se stavitelstvím veledůležitý význam. Stavitel má totiž kromě levné cihly zároveň i jistotu, že nejběžnější materiál každého jím zbudovaného objektu je z prověřeného, známého zdroje a lze mu důvěřovat. Oznámení o plánování stavby soukromé cihelny Šupich posílá c. k. okresnímu hejtmanství v dubnu 1883, to jest chvíli po prosazení nákupu nových městských pozemkových knih. Počítal do budoucna s velkou výstavbou pro samotné město, její obyvatele i pro sebe samého a chtěl si být jist, že každá stavební parcela i její majitel budou řádně zaevidovány a vyhne se tak případným právním střetům.

První Šupichova cihelna byla roku 1883 postavena v Okrouhlických Dvořácích, obci, která je dnes součástí Havlíčkova Brodu. Cihelna není typem průmyslového podniku, který by mohl být v těsném sousedství větších sídel jako třeba textilka. Naopak produkuje nemálo kouře při samotném pálení, ale také potřebuje velký prostor kolem sebe na dolování a sušení vhodné hlíny a vyskladňování hotových cihel. Samotná cihelna měla celkem čtyři budovy - dvě kůlny na tvorbu cihel a tašek, dům pro cihláře a nakonec samotná pec (tzv. "hicovka"). Nešlo o žádný soudobý technický zázrak, dohromady dvě pece byly naprosto standardní velké rošty s celkem 8 kanálky (šlauchy) dokázaly najednou vypálit na 40 000 cihel. Vše se konalo ruční prací, bez jakýchkoliv přístrojů a využívala se dešťová voda shromažďovaná v zásobnících. Pracovat zde mohlo na 50 zaměstnanců.

K stavbě ruční kruhové cihelny se Šupich dostává až v březnu 1888. Jak název vypovídá, šlo o systém, kde pec byla v době vynalezení (1858) stavěna do kruhu, ale za Josefa Šupicha se již stavěla do oválu a obsahovala otvory na pokládání cihel. Šupich sám jich měl 14 pro celkové množství 56 000 kusů. Dle jeho slov šlo o jednu z nejmenších pecí vůbec.

Dodnes je tato cihla s vyobrazeným "Š" či "ŠP" v Havlíčkově Brodě a okolí téměř legendární záležitostí a je zároveň nejběžnější upomínkou na působení Šupichů na Českomoravské vrchovině. "Šupišku" zná téměř každý díky její kvalitě - těžká, světlá a extrémně tvrdá cihla, která se svými vlastnosti dá srovnávat s betonem. Rodina Šupichů se ve své době tímto materiálem chlubí a nazývá jej cihlou pro betonové stropy systém "Omega". Samozřejmě také vyráběli cihly klasické (strojní, ruční, dvakrát lisované, studniční, komínové, falcové, římsové), střešní tašky bobrovice a francouzské drážkové, dlažby a také trativodní (drenážní) trubky. Parní pila navíc produkuje jakékoliv řezivo a bedny. Všechny vyjmenované produkty firma nevyráběla od samého počátku, ale až v průběhu své existence. Sám Josef začal ručními cihlami, taškami, dlažbou, drenáží a řezivem.

Šupich zamýšlí postavit dva činžovní domy přímo ve městě (č.p. 6-7), ze kterých by profitoval na pronájmu. Podaří se mu původní staré domy odkoupit, zbourá je a do roka vystaví velké dvoupatrové budovy, kam se následně může nastěhovat i dvanáct rodin. V prvních letech po výstavbě zde mimo jiné sídlila pošta, než se roku 1912 přesunula do své nové budovy, ale dvojdomu č.p. 6-7 Město dodnes zůstalo v myslích lidí označení "Na staré poště". Tyto domy byly opět v historizujícím slohu a podobaly se standardním činžovním budovám velkých měst. Avšak v centru Německého Brodu tato nažloutlá dvoupatrová stavba působila mezi starými historickými barokními měšťanskými domky jako pěst na oko.

Objevily se i zakázky mimo město...

zdroj: Kamp, Michal: Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950, FF, HÚ, MUNI, 2009, kráceno

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PALÁC ROKOKO - Václavské náměstí 794/38

Palác Rokoko byl stavebně součástí komplexu tří multifunkčních domů, tvořících nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice na místě někdejšího Aerenthálského paláce z počátku 17.století. Komplex, považovaný za jednu z nepřehlédnu­telných dominant Václavského náměstí, byl vystavěn v létech 1912 až 1916 renomovanou pražskou stavební firmou Matěje Blechy, podle návrhů významného architekta období secese a kubismu Emila Králíčka. Literatura často uvádí tento komplex pod jménem Šupichovy domy.

Domy nesou jméno po svém majiteli, významném pražském advokátovi Josefu Šupichovi - syna stavitele Šupicha- (1872-1948), který pocházel z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Ten si přál vybudovat v centru metropole monumentální víceúčelový palác, který bude obsahovat nejrůznější funkce - bankovní prostory, obchody, kavárny a restaurace, divadelní sál, kanceláře a byty. Inspirací mu byly zejména obdobně koncipované vídeňské stavby v oblasti ulic Graben, Kärntnerstrasse a Kohlmarkt. Architektonickým vzorem pak byl především vídeňský Zacherlův palác od slovinského architekta Jožeho Plečnika z let 1903-1905 v ulici Brandstätte, který byl tehdy označován za nejmodernější stavbu tohoto typu v Evropě. Společným znakem je mohutná římsa podpíraná u vídeňské stavby atlanty sochaře Franze Metznera (tento rodák ze západočeských Všerub v Praze ve stejné době ozdobil palác Vídeňské bankovní jednoty v ulici Na Příkopě od architektů Josefa Zascheho a Alexe Neumanna) a také charakteristická válcová nástavba na nároží.

Projekt a stavbu Šupichových domů v Praze svěřil majitel v roce 1911 tehdy nejvýznamnější stavební firmě metropole vlastněné Matějem Blechou. Jejím šéfprojektantem byl v té době architekt Emil Králíček (1877-1930), který na počátku století pracoval u jednoho ze zakladatelů vídeňské secese opavského rodáka Josepha Marii Olbricha na stavbě umělecké kolonie v hesenském Darmstadtu. Králíček mimochodem rovněž pocházel z Německého Brodu, takže se s Šupichovou rodinou zřejmě dobře znal. V této oblasti vytvořila dvojice Králíček-Blecha v té době více významných budov - přímo na Václavském náměstí např. hotel Zlatá husa nebo dům Adamovy lékárny (včetně známé kubistické lucerny v zákoutí za její druhou fasádou do Jungmannova náměstí), či secesně-kubistický dům Diamant ve Spálené ulici. Na dekoraci všech těchto staveb se pak podílela trojice absolventů pražské Uměleckoprůmyslové školy, jejichž tehdejší tvorbu poznamenal neskrývaný obdiv k Metznerovi. Byli to sochaři Antonín Waigant, Karel Pavlík a Antonín Odehnal.

Zub času a léta správy ve formě "národního majetku" se podepsala na stavu celého komplexu. Po navrácení do soukromého vlastnictví bylo potomky zakladatele rozhodnuto o rozsáhlé rekonstrukci. Nejprve byl v roce 2000 rekonstruován zadní trakt. V letech 2004 - 2005 prošla rekonstrukcí pasáž a přední trakt. Tím byla navrácena komplexu jeho původní tvář s prvky moderní doby.

zdroj: palacrokoko.cz, Lukeš Zdeněk, lidovky.cz, kráceno

Doporučujeme: https://www.kosmas.cz/knihy/212754/supichovy-domy-a-pasaz-rokoko/