Zdenka či Zdeňka Braunerová, pokřtěna jako Zdislava Rosalina Augusta (9. dubna 1858, Praha - 23. května 1934, Praha) byla významná česká malířka konce 19. a začátku 20. století, známá také jako vynikající grafička. Stala se mimojiné i významnou a známou patronkyní několika významných českých umělců jako byl Chittussi, Mrštík, Zeyer, Marten, ale i malíř Joža Uprka, sochař František Bílek nebo Jan Zrzavý.

Sám Zrzavý se o ní zmínil jako o "...neobyčejné ženě, vtipné, vzdělané, originální." Dále pokračoval, "Měla báječný vkus, pronikavý rozum a zvláštní půvab. Když jsem ji poznal, bylo jí šedesát. Pro slovo nešla daleko. Veselí a optimismus měla jako málokterý člověk. Dodávala mi víru a chuť do života."

V životě Zrzavého sehrála Braunerová významnou roli, kdy se od r. 1918 stala jeho potronkou. Právě díky její pomoci mohl zrealizovat svou první samostatnou výstavu u Topičů.

Velká česká malířka se narodila do zámožné rodiny jako poslední ze čtveřice dětí. Jejím otcem byl tehdy významný advokát a poslanec říšské rady JUDr. František Augusta Brauner, pocházející z mlynářského rodu usazeného v Litomyšli. Zdenka byla o několik let mladší než její jmenovkyně, Zdenka Havlíčková, dcera K. H. Borovského, která po smrti svého otce byla na čas dána do opatrovnictví a na vychování k Braunerům.

Zájem o malování projevovala Zdenka již od malička, kdy trávila dlouhé hodiny ve svém dětském pokoji, kde jen zřídka dělala svůj jiný koníček než malování. V malování ji podporovala i její matka, kterou Zdenka milovala, Augusta, rozená Neumannová, která byla sama amatérskou malířkou a která pocházela ze starého šlechtického rodu. Jejím otcem byl významný a vynikající vědec, který se zabýval chemií a národním hospodářstvím.

S významnými osobnostmi se mohla Zdenka setkávat už od mala, jelikož její rodiče ve svém domě hostili několik známých českých literátů a výtvarníků. Zde se seznámila i s takovými osobnostmi, jako byl Josef Václav Sládek, ale i rodina Palackých, Náprstků nebo Riegerů.

Jelikož byl její mimořádný talent výrazně zjevný, dohodli se její rodiče, že jí dají nejprve ke studium k slavné Amálii Mánesové. Zde se Zdenka naučila několik dovedností a i sama Amálie v ní viděla nový talent, který je třeba rozšiřovat. Zdenku malování tak okouzlilo, že mu věnovala většinu volného času, což ale později zapříčinilo nepříliš chvalitebný prospěch ve škole. I přesto Zdenka pokračovala ve studiích malířství, tentokrát na vyšší dívčí škole, kde se jejím ředitelem stala v té době významná osobnost Soběslav Hipplolyt Pinkas.

Zanedlouho však připravila svým rodičům nepříjemné překvapení: oznámila jim, že nechce, aby bylo malířství jen jejím koníčkem, ale i povoláním. Její rozhodnutí bylo však tak skálopevné, že ani aktivní přemlouvání nepomohlo. Je vhodné však dodat, že se nějaký čas rozhodovala i mezi zpěvem. Významný vliv na toto rozhodnutí mělo nepochybně i její významné studie u Antonína Chitussiho, do kterého se Zdenka později zamilovala. Oba dva měli velice podobné zájmy - to práve Chitussi přivedl Zdenku na krajinářství. Nakonec tato láska dospěla skoro až k sňatku, který se neuskutečnil zřejmě kvůli rozhodnutí Zdenky, která s ním chtěla uskutečnit rovnocenný svazek dvou nezávislých umělců, kteří se vzájemně inspirují. To si ale Chitussi nedovedl představit.

Ani další láska, tentokrát k Juliu Zeyerovi, o sedmnáct let staršímu umělci, neměla příliš dlouhého trvání. Stejně tak následovný vztah, k Vilému Mrštíkovi, který se rozpadl těsně před svatbou.

Velký vliv na její inspiraci měla i její milovaná Paříž, kterou několikrát navštívila. Poprvé ji významně inspiroval její budoucí švagr, spisovatel Elemir Bougres, který ji seznámil s několika skvostnými díly Francie a představil jí několik předních francouzských umělců, jako byl Maurice Maeterlinck, Alton France a jiní velikáni. Získala ale i jiné úspěchy: dostala šanci, kterou samozřejmě využila, na ženské výstavě v Champs Elysées a v roce 1890 v Salonu na Champs de Mars. Paříž se jí stala druhým domovem a pobývala v ní v letech 1881 a 1885-1893, kdy navštěvovala soukromou Collarossi, kde však nebyla spokojena a vrátila se do vlasti. Zdenku francouzské umění neuvěřitelně inspirovalo a zaujalo, ale i přesto měla stále v srdci své vlastenectví po obou rodičích. Odloučena od domova prožívala lásku k vlasti o to silněji. To se projevilo i v jejích vystoupeních, kdy tančila v českém kroji, zpívala české národní písně, čímž se snažila přiblížit českou kulturu a umění. To se povedlo do značné míry, jelikož spoustu francouzských umělců inspirovala

V Paříži navázala i řadu přátelství, například se slavným sochařem Augustem Rodinem, který na její pozvání v roce 1905 navštívil Čechy a Moravu. Stala se tedy důležitou propagátorkou česko-francouzských kulturních vztahů.

Braunerová tvořila často v Roztokách u Prahy, kde měla ateliér v tzv. Braunerově mlýnu. Nadevše spoléhala na své přátele, s kterými trávila ráda celé hodiny. Hlavně v posledních letech svého života se začala upínat na přátele, v těchto letech i na takové, jakými byl například Paul Claudel, francouzský básník a dramatik, který působil nějaký čas v Praze jako konzul. Naučila ho chápat českou duši a umění a stala se jeho inspirací knihy Obrazy svatých z Čech. Měla velice ráda i moravské Slovácko, kam několikrát a s radostí zajela. Obdivovala a měla ráda venkovský a chudý lid, pozorovala jejich tradice a viděla v nich největší poklad národa. Důležitým zdrojem informací byl i její deník a skicáky, kam si zaznamenávala důležité údaje, které vylepšovala obrázkem.

Zdenka Braunerová zemřela 23. května 1934 ve své rodné a milované Praze a je pohřbena mezi velikány na Vyšehradském Slavíně.

Její dílo je velice různorodé. Nejprve se zabývala malbou, později se stala vyhlášenou grafičkou a občas se věnovala i malířské výzdobě skla. Prakticky zakladatelský význam má ale práce Zdenky Braunerové v oblasti knižní grafiky a její úsilí o pečlivé estetické vybavení knihy. Vyvinula zde zvláštní vlastní ornamentální jazyk, v němž využívala symbolů z různých kulturních oblastí, od lidových kreseb jak z Česka, tak i Slovenska, až po orientální motivy. Také spolupráce s dalším umělcem Vilémem Mrštíkem vynesla své plody. Zasloužila se s ním o zastavení brutální asanace staré Prahy, jejíž idylickou krásu zachytila v řadě grafických listů.

Svým osobitým stylem, neobvyklou energií, všestranností a hlubokým vzděláním na sebe upoutala pozornost několika umělců své doby. Mezi ně patří například František Bílek, Jan Zrzavý, Joža Úprka, které často i finančně podporovala. Svým příkladem nezávislé samostatné ženy-umělkyně inspirovala několik ženských umělkyň po celá desetiletí.

(zdroj: Wikipedie 2009)