Nejen "hlas krve", jak svou intenzivní přitažlivost pociťoval a popisoval Bohuslav Reynek už ve čtyřiadvaceti letech ("miluji jazyk francouzský nad každý jiný, jako řeč svých předků, jsa dle tradice potomkem francouzského válečníka v Čechách v 18. století..."), vedl petrkovského básníka, výtvarníka a překladatele kamsi na jih Evropy. Svůj původ totiž, i když se mu ho nepodařilo přesně doložit, odvozoval až kdesi z dávných španělských kořenů. Odtud patrně pramení i jeho láska a obdiv k nesmrtelnému Cervantesovu hrdinovi. Jeho postavou se zabýval mnoho let v jednotlivých listech, než se rozhodl vytvořit celý cyklus na kichotovské téma. Jistě i proto živě reagoval na francouzský text k 350. výročí vydání Dona Quijota:

"Našel jsem v Pages libres z prosince 1959 zajímavý článek Jeana Damiena o donu Quijotovi. Já mám totiž potulného rytíře už desítky let rád a brzy tomu bude deset let, co pracuji na souboru grafik věnovaných jeho památce," napsal Bohuslav Reynek v lednu 1960 v dopise francouzskému příteli Maurici Calliardovi.

Dílem náhod i jistého předurčení a osudových setkání (například s básnířkou Suzanne Renaudovou, jež se posléze stala jeho ženou a sdílela s nonkonformním umělcem nelehký úděl v komunistickém Československu) zaujalo Reynkovo dílo v době, kdy ve své vlasti nemohl vystavovat, grenobelského knihkupce a galeristu Damiena...

Poprvé bylo album grafik Bohuslava Reynka s francouzským titulem zveřejněno na výstavě v Grenoblu v roce 1960; český cyklus Don Quijote potom spatřili Reynkovi příznivci na výstavě v Brně až o pět let později.

Zájem o dílo i umělcovu osobnost v druhé polovině 20. století kolísal v přímé úměře s politickým tlakem na jeho tvůrčí svobodu. Svérázný umělec v pravém slova smyslu živořil. Postupně se však Reynkův význam dočkal adekvátního ocenění.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/ja-mam-potulneho-rytire-rad-bohuslav-reynek-a-jeho-dvojjazycny-don-quijote-1uv-/kultura.aspx?c=A170224_121736_ln_kultura_jto

.